S.O.T.

Středa 9.8. – 6.48 A.M.

„Dobré ráno dámy a pánové, zdraví vás kapitán letadla, za dvacet minut budeme přistávat na letišti Roryho Wilsona. Vraťte se prosím na svá místa, děkuji a přeji vám krásný den,“

Paul van der Soor zvedne hlavu a zadívá se na svůj obraz v zrcadle. Nevypadá vůbec dobře. Měl by se sebou začít něco dělat, jeho stále hezký obličej začínají hyzdit drobné vrásky kolem úst a očí. V kombinaci s obrovskými tmavými kruhy pod očima působí nesmírně unaveným dojmem. Taky že unavený je. Pracuje průměrně dvacet hodin denně, dělat managera rockové skupiny není jen tak něco. Ale dělat managera světové senzaci číslo - S.O.T. si žádá něco mezi maximálním nasazením a totálním šílenstvím. Odpočinek, kosmetika, bahenní lázně, skupinový sex - to všechno si může dovolit až na konci turné. S.O.T. si doslova vydupal všem navzdory a teď, když se blíží čas sladké sklizně se nenechá nějakým zmrdem dojebaným obrat o to, co mu patří. Při té představě se zachmuří. Přilízne si navlhčenými dlaněmi vlasy. Rozklepanýma rukama vysype na stoleček pod zrcadlem bílý prášek. Naporcuje ho kreditkou a dvěma mohutnými tahy koktejlovým brčkem si pocukruje sliznice. Reakce je okamžitá. Tělo se mu divoce rozvibruje, před očima se roztančí v divokých kolech pestrobarervná kola. Mravenčí prochází celým tělem od šošolky černě obarvených vlasů po zrohovatělou kůži na patě. Ve svém životě do sebe nacpal už leccos, ale nozzlu se nic nevyrovná. Prvotřídní zboží přímo ze srdce Chiarry. Únava z třídenní absence spánku je tatam. Žádný stín, ale starý známý dravý a nekompromisní Paul van der Soor. Král světa!

*****

Vnitřek malého tryskového letadla zatím zahalený do pološera se pozvolna začíná probouzet k životu. Na sedadlech začínají ožívat postavy různě zkroucené a zabalené do palubních dek. Mohutné zívání je doprovázeno kletbami a nesouhlasným reptáním.

„Kurva, kolik je?“ zahuhlá muž celý oblečený v latexovém obleku. Rukou si přitom mne namožený krk. Neví jak k tomu došlo, ale celou noc asi spal na kulečníkové kouli, kterou má přivázanou koženým řemínkem ke krku.

„Errrhhh,“ ozve se o řadu dál.

„Bože, to hovado se tady poblilo,“ zakvílí teatrálně obří černoch a hrne se ze své sedačky ke kokpitu pilotů.

Několik párů očí sjede do míst, odkud se ozývá chrčení. Tam leží cosi zabalené v potrhané džínovině a dece. Po dlouhých mastných vlasech odkapává na zem sotva ohřáté pivo.

„Do prdele Effy, to se nemůžeš kapku hlídat, kdo má teď v tom smradu bejt,“ zahučí nehezká ženština oblečená v kožené bundě, pobité cvoky a pyramidami. Na očích máš ještě sametovou pásku na spaní.

Sílící nadávky a projevy nechuti přeruší prudce otevřené dveře toalety.

„Dobré ráno panstvo,“ zahlaholí Paul van der Soor. Usměvavý, dokonalý, jak ze škatulky. Oblečen značkově a s vkusem. Vše, snad i slipy z nemačkavého materiálu. Přehlédne osazenstvo a zavelí jako generál.

„Vstáváme, za deset minut jdeme na přistání, nechci aby někdo z vás vejral jako vyvoraná myš. Jste démoni, jste bozi, lidi to čekají, lidi to chtějí. Takže se koukejte dát do pucu.“

„Paule,“ přiskočí k managerovi černoch, „to prase Effy mě poblil, koukej.“ Ukřivděně ukazuje koláč na svém boku. „Já s nim už nebudu sedět v letadle ani v busu, budu smrdět celej den, hadry letěj v druhym letadle.“

Paul se otočí a v očích mu zablýskne.

„Tak koukej Danny,“ zasyčí mu do tváře, „kde budeš a nebudeš sedět a co budeš dělat a nebudeš, tak vo tom tady rozhoduju já, kurva, zapiš si to za uši.“

„Ale…“

„Zatraceně, kušuj, kde sem tě našel? Kde si hrál? Chrněl si v smradlavým squatu na shnilý matraci a hrál po zaplivanejch klubech a putikách a kde si teď? Tak mě KURVA, neser!“

Černoch zpopelaví, ale neřekne ani slovo, rychle se vysvlékne ze zasaženého trika a nasouká na sebe župan, který si vzal na spaní.

„Panstvo, je vám jasný, co máte kdo dělat… kurva Miro, co to má bejt, co to máš na tom ksichtě? Ty nesmíš bejt vyspinkaná, ty si Dykes, lesbická dračice, co celou noc chlastala a v Los Machos se na letišti ještě stačila servat. Dej se dohromady, ať nemáš na tlamě votlačenej zip toho polštaře.“

Paul zakroutí hlavou. Blíží se nejdůležitější set kapely tento rok – Rain Forest Fest - a disciplína začíná povážlivě upadat. Jestli si tahle banda myslí, že do ní vrazil těžký prachy a všechen svůj um jen tak pro nic za nic. Tak to se zatraceně mýlí.

„Víme každej co máme dělat? Pro jistotu vám to zopakuju s tím, že jste PROFESIONÁLOVÉ… tak s vámi jednám a tak čekám, že se budete chovat vy.“

„Ou Tac s Buzzem mají domluvenej dneska večer mejdan v jednom homoklubu na pobřeží…Hard Wawes se to jmenuje,“ zkontroluje pro jistotu správnost v malém notýsku, „ta návštěva je jako neplánovaná a náhodná, ale už jsem zajistil, že tam budou všechny bulvární plátky z města a tři štáby televize, tak se tam koukejte snažit! Jasný?!“ sjede pohledem

kabinu. Většina se už probrala a teď ho velmi pozorně a snaživě sledují.

„Dykes má dneska volno, pujde hned na hotel, když řikám hned, myslim hned! Nebylo by vod věci jim tam provětrat nábytek, to zas ne, nechám to na tobě. Jasný?!“ odškrtne si Paul v seznamu další položku.

„Koukám, že je Effy na mraky, což je v pořádku, jen mi na něj vod zejtřka dávejte pozor, ať vyloudí na pódiu aspoň nějakej tón. Frede, Ramone, máte nosítka? Máte, kurva, neplatím vás za tlučení špačků!“

Z poslední sedačky horlivě přikyvují dva muži v umolousaných džínových bundách. První z nich zaloví rukama v uličce a vykouzlí malá skládací nosítka. Vítězoslavně s nimi bouchne o podlahu.

„Okej,“ přeškrtne boss další položku. Znechuceně se otočí na černocha krčícího se na sedačce.

„Danny, ty mi konečně přestaneš kňourat. Takhle tedy ne panstvo, to vás upozorňuju rovnou, vytáh sem vás z těch nejhorších špeluňk a dotáh až na stadiony, poslouchaj vás miliony lidí, statisíce touží po tom s váma píchat… UVĚDOMUJETE SI TO…“

Po dramatické pauze Paul skloní hlavu k zápisníku a pokračuje.

„Danny, ty máš dneska taky volno, takže pouze antré a v mikrobusu máš už padla. Jo málem bych zapomněl, Frede, je připravenej ručník.“

„Jo šéfe, mám ho tady,“ zamává jeden z poskoků bílým froté ručníkem nad hlavou.

„Cajk,“ zakření se Paul a odškrtne poslední položku, zavře notýsek a uloží ho v náprsní kapse. Otočí se a jednou tiše tleskne. Všichni na povel zmlknou. Paul přejde téměř ke kabině pilotů. Na první sedačce sedí mlčenlivý muž. Oblečen pouze do džínových lacláčů a vlastního zápachu. Dlouhé husté vlasy mu padají přes sedadlo skoro na zem. Hustý plnovous sahající až k pasu se nezřetelně hýbe drmolením motliteb. Na krku, schován pod vousem, visí na koženém řemínku obrovský pravoslavný kříž. Paul přidřepne k jeho sedačce.

„Jivane,“ zašeptá mu do ucha.

Žádná reakce.

****

“Šmarná, Stane, todle musíš vidět. Co je todle za sebranku, to mi řekni,“ kroutí částečně pobaveně částečně ale zhnuseně Sam hlavou, zatímco shlíží dolů z okna malého kamrlíku s úklidovým materiálem ve druhém patře správní budovy MB1 jižního křídla letiště Roryho Wilsona. Dosrkne horký čaj s rumem z plastového kelímku a odhodí ho do odpadkového koše v koutě.

Dole na letištní ploše se dějí věci. Sam je zvyklý na ledacos, ale taková koncentrace cvoků, kožených bund, piercingových kroužků, síťovaných trik, kulečníkových koulí a jiných podobně libových modních doplňků, je i pro jeho liberální povahu těžko stravitelné sousto.

„Matko boží,“ zhrozí se Stan, když opatrně přistoupí k oknu, zatímco si ustrašeně kryje obličej hřbetem ruky a pohlédne dolů na stále houstnoucí dav podivných individuí.

Matka Stana ráno, když jako obvykle v pět hodin zapínala rádio pevně naladěné na frekvenci 102,5 FM a otec Pierre svým nakřáplým hlasem zaníceně deklamoval svůj první ranní citát z bible, varovala, aby dnes na do práce nechodil. Jezdci apokalypsy dnes vkročí na půdu našeho města, zaburácel vzápětí skromným příbytkem v bizarním slumu pod Brownstone Bridge hlas otce Pierra, jako by chtěl potvrdit matčina slova. Stan si ale nemůže dovolit v práci áčka, vysvětloval to máti už nesčetněkrát. Už takhle ho šéf Dorsey pucuje za každý byť sebedrobnější nedostatek. Každý den po šichtě, než jdou všichni chlapi do umývárek, zastaví se ve vozovém parku vzadu za správní budovou a Dorsey přejede Stanovým ručníkem přední sklo ještěrky.

„Vyfasovals ji se sklem čistym jak mý svědomí, a tak ji taky každej večír vodevzdáš, rozuměno?!“ řekl mu, když ho takhle přede všemi poprvé ponížil. Stan mu to ale nemá za zlé, chápe, že chce mít pan Dorsey na place pořádek. Mohl by být ale důsledný a vyžadovat disciplínu po všech. Třeba zrovna Samovi odpustí i zmačkané montérky a týdny nečištěnou tyč.

Dole na letištní ploše zatím na improvizované jevišťátko vběhne chlápek v těsných kožených kalhotách a nagelovanou vlnou nad trudovitým obličejem. Dav se rozřičí a rozvlní, po chvilce ale nadšený ryk přejde do nespokojeného hučení, když chlapík obouruč uchopí svůj imaginární pyj a divoce přiráží do reprobedny na okraji narychlo postavené konstrukce z rezavých lešenářských trubek. Kordon policistů jen stěží drží zdivočelý dav v prostoru vymezeném kovovými zábranami zapuštěnými pro větší efekt v mohutných betonových blocích. Po plexisklových hledích policistů se řine pot proudem. Betonová letištní plocha ještě pořádně nevychladla po včerejším teplotním pekle a už dostává další dávky sálavého tepla z hlubin vesmíru. Není ještě ani sedm hodin ráno, ale horko začíná být nesnesitelným. Zápach stovek opocených těl uzavřených v té výhni ten pocit jen umocňuje.

Chlápek křepčící na pódiu náhle přiskočí k mikrofonu a divoce zaskřehotá:

„Vás mrdám!“

Dav zaburácí a na pódium se snese déšť kelímků a mastných tácků od pražených šprotů a párků. Ulízlo se spokojeně zakření a hřbetem ruky si otře chlístanec hořčice, který mu ulpěl na tváři.

„Ste nadržený?“ Zakráká zase a projíždí si rozkrok Zakoulí očima a teatrálně prožívá předstíraný orgasmus.

Ohlas obecenstva je tentokrát znatelně slabší, proto chlápek přispěchá s dodatkem.

„Hovada!“

Davem to opět nespokojeně zahřmí a ze skupinky holohlavých ženštin oděných jen do latexových zástěr vylétne rudý projektil. Bavič zaskučí a odklidí se za reprobedny, Kulečníková koule vystřelená z davu ho bolestivě zasáhla do stehna. Stačí ještě dav vyfakovat, než ho popadnou zdravotníci a odvlečou do zákulisí.

„Dělá se mi z toho zle, Same,“ zachroptí Stan a odvrátí se od okna. Sam pobaveně zírá dolů a neodpovídá. S.O.T., kriste to je banda, a ty jejich fans, to je pocucání, pomyslí si. Na druhou stranu už musel své myšlenky několikrát stočit směrem ke své Francis, aby uklidnil hormonální klokotání v rozkroku, když tu a tam uviděl v davu nalité nahé cecky některé z přívrženkyň té úchylné kapely.

Dav se náhle znovu rozvlní, pochvalné hvizdy střídají odmítavé hučení. Na pódium vyjede bavič na kolečkovém křesle, zvedne svůj kočár na zadní a několikrát se vyzývavě otočí kolem své osy. Pak si stáhne mikrofon a zahuláká:

„Sem zpátky, zmrdi! Máte mě dost? Já řikám, že to bude horší!“

Davem to zlověstně zahřmí a chlápek na jevišti si instinktivně zakryje tvář rukou.

„Čoveče, Stane, házet votruby mezi prasata, to je mi neska zábava,“ utrousí Sam zhnuseně a odlepí se konečně od okna, „nic, dem na věc, pečenáči sice počkaj, ale Dorsey je neska nějak netrpělivej. Má se tady vochomejtat i nějaká partička zoomilnejch týpků, tak chce mít fangle co nejdřív dole.“

„Nejradši bych šel za těma ochráncema a všechno jim ukázal, je to svinstvo tohleto,“ zaštká Stan a natáhne si prošívanou rudou kombinézu s bílým bleskem na hrudi.

„Vole, máš vydlabáno!? Buď rád, že tendle flek máš, furt lepší než mít drápy věčně ve škopku s jarovou vodou, popraskaný a plesnivý. Tady si vozíš vokrouhlo v ještěrce, párkrát dloubneš bidlem do pečený flákoty, to se dá vydržet. Čéče, takový fleky na nástěnce na pracáku jen tak nevisej. Ty si musíš vyčekat, kurva, chlape!“

Stan schlíple pokyvuje hlavou.

„Nojo, máš pravdu, Same, ale stejně je to všechno šílený. Celý svět je šílený.“

„To teda, kurva, jo...to teda jo, Stane,“ usmívá se spokojeně Sam a pomalu a pečlivě si zašněruje tkaničku vysoké pracovní boty. Pak se oba zvednou. Malá ručička nástěnných hodin zavěšených nade dveřmi kamrlíků s hlasitým klaknutím přeskočí na sedmičku.

„Ste připravený na pořádnej nátěr, vymaštěnci? S.O.T. je nátěr, jakej tady eště nebyl! Chcete S.O.T.?“ Prořízne monotónní bučení vyprahlého davu fistule předehřívače. Okno v kamrlíku se rozdrnčí nepříčetným řevem tisícovky fanoušků. To už ale Sam a Stan slyší filtrem dveří skladiště. Seběhnou širokým požárním schodištěm a zapadnou do plechových vrat s CAR FLEET - SOUTH WING.

****

Paul se tiše posadí do sedadla přes uličku. Chikatilo má hlavu skloněnou, mastné rousy se rytmicky kolébají, jak procítěně, ale slabým hlasem cosi recituje.
„…o mě ubožáka pečuj, oltáři nejvyššího; podej ruku mně churavému, chráme nebeský;
oslav sebou svého syna tím, že na mně božsky vykoná zázrak odčinění a milosrdenství,
služebnice Boží a matko!…”
“Jivane,” nevydrží už Paul a jemně mu položí dlaň na rameno.
Chikatilo sebou prudce trhne až Paulovi vyletí ruce před obličej do perfektního boxerského krytu. Pak se rozpačitě usměje a spustí ruce do kapes.
„Jivane, budeme přistávat, jak je, co tvý deprese?“
„Paule?… Paule… Smutek a deprese nemají stejný základ, smutek s deprese se liší. Smutek může být pozitivní, kdežto deprese vždycky stravuje tvoji duši. A já jsem smutný, protože svět tone v hříchu a netouží po odpuštění a jedinou možnou cestou ke spáse je odpuštění, kterého se nám dostane od Boha skrze Ježíše Krista v Jeho Církvi. Proto jsem smutný, obávám se o osud světa,“ chytí Paula za hedvábnou vázanku, přitáhne si ho blíž a upře na něj svůj planoucí zrak, jako by chtěl svému manažerovi ta slova vpálit hluboko do mysli.
Paul se obtížně vyprostí ze sevření frontmana kapely a uvolní si kravatu.
„Jivane, já ti rozumím, tenhle svět stojí za hovno, ale ty, Jivane, ty jsi plamen, ukážeš všem nevidoucím cestu. Ukážeš…ukážeme jim to společně, jen musíme držet spolu.“
„Paule, ti kteří mi naslouchají sice slyší má slova, ale ta jsou jako bzučení komára v jejich uších a pálí jejich svědomí, protože vědomě hřeší. A já mám strach, protože ke mně promluvil Bůh a žádal, aby hříšníci zaplatili za své činy a pak jsem si vzpomněl, co je psáno v Písmu, tedy že odplatou za hřích je smrt.“
„Jivane, o tom si popovídáme večer,“ poklepe ho Paul konejšivě po rameni.
„Dámy a pánové, tady kapitán letadla, půjdeme na přistání, připoutejte se prosím a nekuřte.“
Paul se zvedne a rázným krokem zamíří k Fredovi a Ramonovi.

„Kurva, ten by těma plkama rozplakal partu senilních starochů…“ mumlá si cestou.

Dojde až k nim a opře se o jejich sedačku. Oba mu visí na rtech očekávajíc další rozkazy. „Připravte pro Chikatila chiarrskej pilaf.“ zasyčí.

Ještě než se usadí a připoutá štěkne.

„Máme nějaký trable. Po přistání nikdo nepoleze ven, dokud nedám signál.“

*****

Vozový park v podzemí pod jižním křídlem hlavní správní budovy letiště Roryho Wilsona ožívá každé ráno kolem sedmé hemžením červených kombinéz. Frank Dorsey ho sleduje ze svého kapitánského můstku hned vedle prosklené kukaně poblikávající světlem několika málo obrazovek, které monitorují dění v jeho teritoriu vymezeném čtyřmi stěnami parku. Stojí v pozoru a pátravým pohledem pozoruje počínání svých podřízených.
„Hele na něj, na mamrda,“ procedí skrz zuby vyceněné v přátelském usměvu Sam a mávne na Dorseyho na pozdrav. Svaly v obličeji šéfovi trochu povolí a neznatelně zdvihne obočí. Rysy mu ale okamžitě ztvrdnou a víčka sevře do úzkých štěrbin, aby eliminoval okolní rušivé vjemy, když se mu do zorného pole dostane Stan.
„Čoveče, takle se na mě jednou podivat, skončim na plenách. Nepochopim co ho na tobě tak žere,“ zakroutí Sam hlavou, chytne se dveřního sloupku naleštěné ještěrky a vyhoupne se do sedla, „ale jednu výhodu to má, naše ještěřice se leskne jak z reklamy na Feel It,“ zachechtá se bodře a plácne Stana po zádech, když se jeho parťák vyhoupne na polstrovaný blatník vozíku. Správa letiště pořídila vozíky jednomístné a nechala je upravit tak, aby se na nich mohla přemisťovat dvoučlenná posádka. Předchůdce Dorseyho tenhle zlepšovák vyšvihl na místo šéfa General Affairs. Loni ale byla svolána mimořádná schůze odborářů na základě stížností údržbářů letištních ploch. Hlavním problémem byly zdravotní potíže „háčků“, jak se mezi údržbáři říká těm, kteří mají své místo právě na polstrovaných blatnících. Většina si jich stěžovala na bolesti zad a hlavy. Správa letišť proto musela zřídit nový pracovní post fyzioterapeuta, aby nemusela obměnit vozový park, což by bylo podstatně nákladnější. Autora projektu to stálo místo šéfa General Affairs a piloty čártrových letů část diet.

„Mě se na to neptej, Same, zkus se ho zeptat, až zas u nich budete grilovat.“
Sam se bodře zachechtá a nahodí ještěrku. Elektromotor se tichounce rozvrní. Jó grilung se šéfem, je grilung se šéfem, takle sem si vygriloval tudle elektrickou mašinku, kámo, pomyslí si Sam a plácne parťáka po zádech.
„Snad bys nežárlil, chlape,“ zazubí se a přepne na turbo pohon. Smykem vyrazí k vratům hangáru.
Když vyjedou ven z tichého a klimatizovaného hangáru, dolehne k nim ryk zdivočelého davu zpoza budovy. Obloha je jak vymetená a vzduch se ani nehne. Nad nekonečnými asfaltovými běhouny se to jen tetelí horkem i když se slunce sotva vyhouplo nad věže kontrolního střediska.
„Sákryš, to to hicuje, jeden je hned splavenej jak kůň,“ zahučí Sam a popožene ještěrku po nulanulajedničce ke vzdálenému konci areálu technického zázemí letiště. Projedou drátěnou branou na údržbářskou vozovkou táhnoucí se souběžně s vysokým plotem podél celého prostoru s přistávacími plochami. Sam mávne na ostrahu postávající u malého generátoru napojeného na ochrannou ohradu.
„Tak Stane, neska máme úsek vod erpatnácky na západ, což je pohoda, mrsknem sebou a pak si dáchnem, spacáky sem narval do bedny na korbě,“ zakření se potutelně Sam. Pak se mu oči rozšíří vzrušením a zabodne ruku kamsi před čumák ještěrky:
„Esli todle neni viržínka, tak večír vlezu na Francis,“ zahlaholí a prošlápne pedál plynu na podlahu.
Po pár metrech zastaví u plotového dílce s označením R015F614, hbitě seskočí z kokpitu vozíku a uznale hvízdne, když si z blízkosti prohlédne statný exemplář vačice virginské připeklý k vodící liště u paty ohrady.
„Macek, chlape. Šacuju tak vosmilibrák,“ houkne na Stana, který zatím skočil pro vyprošťovací tyč na korbu vozíku. Když se mu jí podaří vysvobodit z hromady nářadí, hvízdne na Sama a vysokým obloukem mu jí hodí. Sam nejdříve zdechlinu zkušeným rychlým pohybem odloupne z vodící lišty, pak ji nabodne na dlouhý bodec a triumfálně vztyčí nad hlavu.
„Zaplaťpámbu, že je to čerstvá flákota, eště drží pohro...kůůůrva...plná mladejch,“ utne v půli věty.
„Co je?“ Vykoukne Stan zpoza vozíku.
„Praskla, sedej vole, nebo to chceš sbírat? Mravenci se vo to postaraj,“ chechtá se v běhu Sam, naskočí do ještěrky a s protočením pneumatik odrazí od krajnice.

„Stane, čum támdle za plot, parchanti,“ zahrozí Sam pěstí na skupinku ochránců přírody z organizace Green Circle provádějící každodenní dokumentaci a archivaci počtu uhynulých zvířat na plotech letiště, a rychle si natáhne přes hlavu pletenou čepici s vystřiženými otvory pro oči. Tohle opatření není samoúčelné, několik zaměstnanců letiště se už stalo obětmi fyzických útoků radikálního křídla organizace. Stan rychle odvrátí tvář. Svojí škrabošku si zapomněl v šatně. Úsek k erpatnáctce bývá ochránci kontrolován zřídkakdy.

Sam ukáže ochráncům prostředník. Vyvolávání konfliktů mají údržbáři přísně zakázáno, ale Dorsey nad podobným porušením pravidel přivírá oči.

„Parchanti, snad nás nenafotili s tou viržínkou, to by bylo po prémiích,“ otočí se Sam. I přes prachovou clonu co za sebou zanechává vozík to vypadá, že je nikdo nechce pronásledovat.

„A eště by chybělo, aby nás někde vyfotili jak chrníme… kriste, jak já je nenávidím.“

„Same, neber jména božího do úst nadarmo.“

„No jo mouko, sorry,“ dobrotivě poplácá Sam Stana. „Už si dám majzla.“

„Fuck the violence…motherfuckers…keep fucking children…“

„Kr… kurva, to je rachot, musí to tam bejt divoký, buďme rádi Stane, že sme na čerstvym vzduchu a v klídku. Nepojedeme celej úsek, nejdřív dáme šlofíka a pak se uvidí. Ten blázinec na letišti nám hraje do karet, dneska se i starej Dorsie bude naparovat někde s generalitou a nás se vydlábne, vocas.“

Stan jen mlčky přikývne. Sam je dobrý kamarád, jen kdyby tolik neklel a nenadával. Nemůže ho pozvat ani domů. Máma by to nepřežila.

„Sme tady Stane, erpatnácka, čas vyvětrat spacáky.“

****

Letoun společnosti Elbony Production Paula van der Soora stojí již několik minut na ranveji číslo tři. Původní frenetický ryk tisícihlavého davu nenápadně vystřídalo ticho nasáklé překvapením. Skandování esoutý…esoutý…pomalu utichá. Zmateně po sobě pokukují jak fanoušci, tak bezpečnostní složky na druhé straně zábran. Hlouček novinářů se začíná ošívat a vrtět jako pes s bolestivě svědící prašivinou. Do ticha začíná pronikat tichý kvílivý zpěv žalmů příslušníků náboženské obce, kteří se dostavili demonstrovat svůj nesouhlas s přítomností skupiny ve městě. Nad jejich hlavami se čím dál urputněji komíhají transparenty PRYČ SE SATANISMEM, ZAKAŽTE S.O.T. a MYSLETE NA DĚTI! Skupinu vede a koordinuje páter v zašedlé sutaně, divoce gestikulující směrem k letounu.

Bavič opřený o zadní stěnu reproduktorů v prstech nervózně žmolí cigaretu. Potáhne, vykoukne zpoza beden a zamračí se. Cigaretu vystřelí obloukem přes bedny do davu a zahučí do malinké krátkovlnné vysílačky.

„Kurva Frede, Crisse…co se děje, kde ste? Docházej mi hlášky…Lidi sou už stejně nažhavený jak kráva, na co eště čekáte…esli hned nevylezete tak nás rozsápou na kusy.“

Zpěv žalmů ještě zesílí. Ke skupince nakluše další oddíl těžkooděnců z QPD, zdvojí a rozšíří bezpečnostní koridor. Na bohabojné občany před chvíli zamířilo několik lahví a kamenů a nejradikálnější fanoušci se pokusili ukrást jejich transparenty. Dav začíná pískat a nespokojeně bučet. Trojice policejních důstojníků bezradně debatuje a co chvíli udílí rozkazy do vysílačky. Za hlavní budovou se začíná šikovat jezdecký oddíl. Koně divoce pofrkávají a neklidně přešlapují. Znervózňuje je pach nemytého davu a blížícího se násilí. Psi navlečení v svítících vestách s nápisy QPD Police Officer na bocích bolestně vyjí a štěkají. Jako jeden muž jezdci sklopí hledí svých helem a psovodi odstraní košíky z uslintaných tlam svých miláčků.

„Kde souuu…kurva,“ zahuláká dvoumetrový pořez navlečený v kožené vestě s půlmetrovým oranžovým kohoutem na vlasech. Gel mu v tom teple dávno povolil a tak mu vlasy vlají na hlavě v neposlušných cuchaninách.

„Dem si pro ně,“ zavelí a mávne rukou. Policejní kordon udělá dva kroky vpřed a výhružně poklepe obušky na plexisklové štíty.

Dav se zastaví na metr od velké plexisklové zdi. Letiště se potopí do naprostého ticha, i věrozvěsti ustanou ve zpěvu. Dusno se dá krájet i listem hlávkového salátu.

„Fuck the violence…motherfuckers…keep fucking children…“ rozduní se reproduktory s hlasitostí nastavenou kousek za červeným políčkem.

Obě strany na okamžik ztuhnou. Vzápětí v davu fanoušku exploduje nadšení.

Otvírák z desky Děti Janinu. Konečně je to tady.

Dveře na boku letadla se pootevřou. Z mezery vystřelí ruka a všechny přítomné obdaruje neslušným gestem.

Davem to jen zašumí, z prvních řad začnou zdravotníci vyprošťovat první zkolabované.

„A je to tady sráčové,“ zahuláká roztleskávač, postaví se doprostřed pódia, projede lascivně rozkrok a pokračuje, „Elbony Production vám představuje… S.O.T.“

Dveře letadla se otevřou dokořán a okamžitě k otvoru v boku doklapnou pojízdné schody. Dva muži v montérkách rychle přistaví ke vchodu mikrofon na stojanu.

„Dykééééés,“ zavříská vyvolávač.

Vnitřek letadla vyplivne ženu oblečenou v kůži. Prsa stažená pouze koženými řemínky, bradavky kryté masivním piercingem. Vyplázne jazyk, prošpikovaný dalšími kusy železa. Zvedne ruce nad hlavu.

„Je tady nějaká nadržená čubka co mi chce večer vylízat píču?“

Nad hloučkem motorkářek se zavlní les rukou.

„Počitám s váma kurvy.“ Zajede si rukou za kožené šortky mezi nohy a poté přičichne k ruce.

„Smrdí!“

Rozdá pár neslušných gest na všechny strany, nakroutí kozy směrem ke kamerám novinářů a zmizí v mikrobusu s kouřovými skly přistavenému u schodů. Celý mikrobus je jedno umělecké dílo. Paintbrushem vyvedená hlava Chikatila.

„Sme teprve na začátku…chcete další,“ zahuláká roztleskávač a natáhne ruku s mikrofonem k davu.

„Slyšim, že jo… tady ho máte…ou táááááác!“

Z letadla nejdřív vyleze po kolenou otrok celý v latexovém obleku s kulečníkovou koulí vraženou v ústech. Škubnutí vodítka, které má kolem krku, ho zastaví na hraně schodů.

„Buzzi k noze.“

Plochu ovládne neartikulovatelný řev.

Ve dveřích se zjeví postava vystřižená z nejtvrdšího sadomaso pornofilmu. Vyzáblý skrček s nezdravou barvou pleti. Odhalené ruce plné hnisajících vpichů a nezhojených abcesů má obalené svalovinou jako somálský kulturistický dorostenec. Oblečený je v podobném modelu jako jeho pejsek. Fanoušci ztichnou, dobře ví co bude následovat. Ou Tac se otočí a vystrčí na ně zadek. V místě, na které si lidé sedají, má vyříznutý otvor o průměru deset centimetrů. Názorně všem předvede, že pod latexem chodí naostro.

„Kaštany, kaštany…“ začne skandovat nejtvrdší jádro fans.

„Chcete ručník?“ zaskřípe hlasem, stejně jako gramcem při skreči, Ou Tac.

Zvuková vlna tsunami ho přesvědčí, že chtějí. Paul měl pravdu, žrali by mu hovna z jeho kozaček.

Z letadla mu okamžitě kdosi podá bílý froté ručník. Pohraje si s ním, polaská. Pak ho chytne za protilehlé cípy a projede několikrát tam a zpátky rozkrok. Zmuchlá ho a vhodí do chumlu pod schody. Ve zlomku vteřiny se rozpoutá malé lokální peklo. Rvačku rozežene vodní dělo přistaveného policejního trucku. Otřesené fans vytahují policisté a odvádějí do připravených antonů. Díru v davu vzápětí zacelí zadní řady, tlačící se dopředu.

„Buzzi,“ škubne vodítkem a druhým volným koncem přetáhne latexového přítele sedícího u nohy po zádech.

„Svobodu všem bratřím a sestrám,“ zahuláká do mikrofonu, „Duhová aliance,“ zatne ruku v pěst a bojovně s ní zašermuje nad hlavou.

„Zbořte sexuální ghetta,“ zachrčí ještě ze dveří mikrobusu.

„Ou Tááác…“ ukončí jeho výstup bavič na pódiu.

„Chcete pauzu?“ pokračuje, ač ví, jaké odpovědi se mu dostane. Na podium dopadne další várka odpadků a chlístanců piva.

„Do toho kelímku co se ti rozmáh vo sako sem nachcáááál…“ zahuláká z davu dvoumetrový pomerančový dikobraz.

Muž se pokusí z pódia kontrovat plivancem.

„Vyserte si voči, přichází Effy DTH!“

Kolíbavým krokem se vysoukají z letadla Fred a Ramon. Na nosítkách, které s obtížemi vytáčí v úzkých dveřích leží v bezvědomí kytarista skupiny. Položen do stabilizované polohy s kytarou upevněnou na zádech řemenem. Pomalu a velmi opatrně s nosítky sestoupají až k busu. Policejní kordon ustoupí o krok pod tlakem davu, každý si chce jako suvenýr urvat kus deky nebo Effyho džínové bundy. Fred a Ramon se klátí pod nápory jako třtina uprostřed hurikánu. Konečně se jim podaří dostat k zásuvným dveřím busu. S velkou úlevou Effyho překlopí dovnitř, nosítka složí a hupcuky přidělají na střešní nosiče. Dav řičí, vyvolávač se za stěnou reprobeden zrovna osvěžuje pivem, tak se oba v klidu opřou o blatník a zapálí razzorky.

„Dé jako?“ vykřikne roztleskávač a začne ze svého provizorního pódia rozhazovat do davu plechovky piva – reklamní akci Fuller´s Ale. Vřískání zasažených se mísí s radostnými výkřiky těch, kdo pivko bez úhony chytili.

„Dé jako?“ opakuje mág na jevišti a jeho hlas podmaže sametová basová linka.

Diváci se rozkomíhají v rytmu.

„Dannýýý… Týýý…“ překřikuje jeden druhého.

„Správně…Danny T…“ máchne za sebe ďáblův konferenciér rukou.

Na plošince pojízdných schůdků vyroste ebenová hora svalů. Danny T v bejsbolové čepici s tři palce dlouhým kšiltem pobitým železem, zahalený jen do lehkého županu zdůrazňující každou linku jeho muskulatury.

„Dannýýý…“

Schůdky zasype vrstva podprsenek a kalhotek.

„Dannýý…“ freneticky ječí náctiletá fanynka, sedící na ramenou svého přítele a rve ze svých sotva rašících prsou podprsenku.

„Píchej za světovej mír kůzle, naser kapitalistickejm zmrdům.“ Zahuláká na ní Danny.

Vítězoslavně se rozhlédne po pláni a rozhrne župan. Předvede svoje nejnovější tetování na svém levém prsním svalu.

A.C.A.B.

Aby dodal váhy tomu sdělení, vytvoří si z rukou imaginární snajperskou pušku, zamíří na trojku velících důstojníků policie.

Pif…Paf…Pif…odpraví je a frajersky foukne do hlavně z prstu.

„Zkurvenej policejní teror!! Legalizujte trávu!!“

Než se překvapení policisté stačí na něco zmoct, zmizí v mikrobusu.

„Ste připravený? Ste skutečně připravený?“ zakřičí Mudd z pódia a teatrálně si přiloží ruku v kornoutu k uchu.

Vychutná si tu chvilku, kdy všichni ztichnou aby vzápětí vystřelili množství energie, které by pohnulo zemskou osou.

„Tak ste, kurvááá…?“

Dav už nekvílí a neřičí, zpočátku tiše, ale postupně stále hlasitěji skanduje

…čikatilo…čikatilo…

Mudd se náhle, jako zasažen bleskem zhroutí, divoce cuká rukama a nohama. Dva členové štábu vyběhnou na pódium a odtáhnou ho. Nikdo si toho ale nevšímá, několik prvních řad kleslo na kolena a s hlavami sklopenými k zemi tiše opakují.

...čikatilo…

Právě na tohle celou dobu čekali.

Stojí tam, stojí nad nimi. Bůh sestoupil.

Chikatilo protáhne svou basketbalovou postavu malými dvířky. Narovná šlachovité tělo. Bez hlesu roztáhne ruce. V jedné drží dvoulitrové rodinné balení whisky Six Thorns. Po chvilce mu hlava padne na levé rameno. Lehký ranní větřík mu povlává dlouhým vousem. Do ticha je jen slyšet kvílivé modlení náboženské obce. Ruce oveček pátera Thomase kmitají v neustálém přežehnávání se křížem.

Chikatilo zvedne hlavu a krhavým, zkaleným, přesto stále planoucím zrakem přejede celé srocení. Každý na kom jen na setinu vteřiny ulpí jeho pohled se oklepe. Dvě matrony v černém držící nápis MYSLETE NA DĚTI! bolestně zařičí a svalí se na rozpálený beton přistávací plochy. Exalticky sebou na zemi trhají s ústy plnými bílé pěny. Několik bratří přikvačí a zabrání ukousnutí jazyka násadou svých transparentů. Páter Thomas se začne hlasitě modlit.

Chikatilo zakloní hlavu.

Náhle sebou cukne, zpod deky svých dlouhých nečesaných vousů strhne z krku pravoslavný kříž a zahřímá:
“Popatřte na krucifix, co symbolizuje…? Ztělesnění ubohosti a neschopnosti, visící na kříži,” a obrátí kříž patkou vzhůru.

„Vivat satanas!“
Nářek a litanie z hloučku semknutého kolem pátera Thomase zintenzivní, ale okamžitě zcela zanikne ve výbuchu frenetického řevu. Chikatilo se posilní obřím hltem whisky a rázným gestem ruky utiší dav. Pohled zaměří na pátera Thomase a deklamuje:
“Dejte se na pochod a zjevte se! Otevřete tajemství vašeho stvoření! Buďte ke mně přátelští, neboť já jsem stejný! - pravý uctívač nejvyššího a nevýslovného Krále Pekel! Ááárghhhh…” zakrákorá hlasem vycházejícím ze samotného očistce. Páter Thomas se složí vedle svých dvou objemných sester. Jeden z věřících ho několikrát pokropí svěcenou vodou. Když po pár dlouhých vteřinách páter otevře oči, vzkřiknou radostně, popadnou ho za ošuntělou kutnu a odnesou k nedaleko odstavenému božímu motostánku.
Chikatilo vychutnává účinek svých slov. Dav se změní v divoký sršní roj nabitý elektrizující agresivitou. Policejní jednotky jen bezmocně přihlížejí několika rozrůstajícím se potyčkám.

Prorok opět mocně nahne láhev k ústům. Mohutně si krkne a zaburácí do mikrofonu.

„Zastavte své konání a nervěte se mezi sebou jak prašiví psi o kus smrduté kosti. Vaším nepřítelem je zaprodaný biřic.“ A mrští nedopitou láhev na velitelský post policejního sboru.

Reakce je okamžitá. Čtyři zakuklení ramenáči v kevlarových vestách a helmách jsou v mžiku na schůdcích a několika nacvičenými hmaty složí Chikatila na zem. Ten sebou divoce škube a huláká.

„Smrt špinavému kapitálu a jeho přisluhovačům, zadavte…ááághhrrr…“

Jednotka rychlého nasazení mu spoutá ruce za zády, do úst vrazí roubík a na hlavu natáhne černou kápi. Neurvale s ním smýkají ze schodů, a nakonec ho zavlečou do opancéřovaného antonu přistaveného vedle letadla.

Jednotlivé rvačky mezi diváky okamžitě ustanou. Chvilku klidu využije mikrobus se členy kapely a s hvízdáním kol se rozjede k letištní hale. Ramon s Fredem chvíli překvapeně zírají, pak típnou cigarety a dají se, každý jiným směrem, na útěk.

„Sviněěěě…“ zahuláká hromotlucký pankáč a sešikuje kolem sebe dobrou dvacítku nejrůznějších, ke všemu schopných, individuí. Policejní kordon učiní vlevo v bok, postoupí o dva kroky vpřed a zahradí přístup k antonu. Výhružně rytmicky buší obušky do štítů. Pankáč a jeho věrní se pokusí o výpad. Při manévru se objeví v souvislé řadě těžkooděnců maličká díra. Úderný oddíl zaútočí velmi razantně. Skoro prorazí k antonu. Pankáče srazí na zem až proud z vodního děla, při lomcování s klikou auta.

„Fašistický zmrdi…“ stačí ještě zařvat, než ho zalehnou tři těžkooděnci postupující za kordonem.

Letištní plocha se rozduní kopyty koní. Zálohy vyrazily.

Jízdní oddíl vrazí klín do boku davu a nemilosrdně začne rozdávat údery obušky. Méně agresivní fanoušci se v panice snaží rozutéct po ploše letiště. Vytipované jedince loví policejní psi. Zbytek pankáčova úderného oddílu se stáhne a snaží přeskupit. Celý areál zahalí ostrý zápach pepřového spreje. Kvílení a naříkání zraněných přehluší i dosud běžící reprosoustavu se skladbami S.O.T., přítomná zdravotní služba nestačí ošetřovat a zřídila polní obvaziště u vchodu H letištní haly.

Paul van der Soor si v letadle přiloží na nos kapesníček. Jeho tvář přelétne spokojený úsměv. Všechno klape přesně podle plánů. Policie měla sice nechat Chikatilovi doříct ještě několik replik, ale je pravda, že s tou lahví to nebylo košer. Asi Fred s Ramonem přehnali ochucování pilafu. Paul přejede zrakem celou plochu. Nádherná scéna. Úchvatná. Ruku si mimoděk zasune mezi druhý a třetí knoflík saka. Pocit triumfu lomcuje celým jeho tělem.

Vrcholně spokojen proto jen zběžně zkontroluje místa pro zástupce sedmé velmoci. To budou články a reportáže. Nejdémoničtější kapela posledních let. Kdepak, tihle kluci a holka nebudou záležitostí jedné sezóny, z těch udělá kult. Ze sebe udělá kult!

Paul zalapá po dechu. Pohled do vyhrazeného sektoru tisku mu zastaví krevní oběh. V místech, kde ještě před chvílí vrněly desítky kamer a cvakaly stovky fotoaparátů, nastal kvapný exodus. Co se to sakra děje! Krátce, silně hvízdne na prsty. Za zesilovačem u reprosoustavy na ploše se objeví nagelovaná hlava a překvapeně se rozhlíží. Paul pískne po druhé. Hlava se natočí správným směrem. Paul zmateného Mudda gesty nasměruje zjistit situaci. Mudd kývne hlavou a zkontroluje situaci. Policejní kordon přešel do ofenzívy. Celistvý dav už neexistuje, zůstávají pouze rozptýlené hloučky snažící se o útěk. Největší a nejtvrdší odpor klade skupina profesionálních bijců v molitanových brněních s motocyklovými helmami na hlavách. I oni se však postupně dostávají do obklíčení. Psi i koně operují jinde a nad hlavou už nehvízdají a neklepou o plášť letadla desítky ložiskových kuliček vystřelených z praků molitanové divize. Mudd se nadýchne a vyskočí na pódium, několikrát se po něm překulí a pak se dvěma třemi rychlými pohyby dostane za papírovou reklamu Fullers Ale. Vyrve jí ze stojanů a kryt tímto provizorním štítem kličkuje k novinářskému sektoru. Tam rafne prvního kameramana, který se mu dostane pod ruce, za klopy a začne s ním lomcovat. Muž se brání a něco na Mudda křičí. Ten nechápavě kroutí hlavou. Kameraman mu vše znovu zopakuje a když vidí, že to ten šílenec nechápe, vytrhne se a prudce ho strčí do prsou. Muddova zadnice ochutná tvrdost betonové plochy. Paul sleduje celý výjev a nervózně si přitom okusuje nehty. Znovu pískne a rázně máchne rukou – pojď sem. Mudd se sebere a kulhavě poskakuje k letadlu. Vydrápe se do schodů a udýchaně hlásí.

„Šéfe, vůbec tomu nerozumím, ten vocas mi tvrdil, že maj hlášku vo nějakym dvojnásobným mordu…kousek vocaď.“