Čárlí

Mám ho, mám toho zkurvenýho bastarda! Touhle stopou si sem jistej jako tím, že se jmenuju Ričí Krahulík. Stejně jistej jako tím, že už zasranejch šestnáct let tahám z prdele týhle společnosti ty největší zhnisaný třísky a poskytuju jí tak neocenitelnou službu. Stejně jistej jako tím, že z Jiříčka “Džordžíčka” nebude nikdy polda jak má bejt. To je jistá věc. Horšího parťáka jsem si nemohl představit. Mlíčnák, nacpanej teoretickejma znalostma z debilní kliftonský přípravky. Bohužel, náš Džordžík si svoji blbost ještě znásobil vystudováním školy vysoký. Teď mě neustále prudí citacema paragrafů a interních vyhlášek, který jsou v rámci vyšetřování (mýho, kvalitního a vysoce úspěšnýho) absolutně k ničemu. Jen brzdí, hází klacky pod nohy. Proč mi to dělá?! Ještě tak tajit svý kroky před kolegou, to mi scházelo. Jak vhod mi přišla jeho dovolená, když jsem zahlazoval tu vyfajrovanou maringotku. Tribimu už sračkovatí mozek, když na to pošle takový dementy. Byli pravděpodobně dva, ne jeden, jak se mi snažil Tribi namluvit. Dva pěkný kreténi. Nejenže nechali kousek od místa činu auto, vedle maringotky se ještě našel kanystr, z kterýho by se moh učit snímat otisky i policajtskej učedník. Abych pravdu řek, omejvali mě a to jsem ještě nevěděl všechno. Jeden z dementů na místě nechal dokonce bundu a v ní mobil!! Dost sem se vopotil, ze začátku to vypadalo hodně zle, ale najednou jak když utne, asi nějakej zásah shora. Možná to bylo způsobený tajemným zmizením tý socioložky, bůhví. Tribi vědět nemusí. Makal jsem na tom?! Makal! Odměna si musí najít majitele. Jiříček si naštěstí válel koule na horách se svojí snoubenkou. Pche…však von ještě pozná, co sou ženský zač… Jiříček, srandovní pan “právní stát”. Poslední dobou čím dál víc vzpomínám na Čárlího.

Starej dobrej Čárlí, to byl borec. Jeho právní vědomí by se dalo nazvat bezvědomím. U policajta může leckdo namítnout, že je to velký mínus. Ale když děláte takovou špinavou práci, jakou jsme dělali my s Čárlím, je to velkej přínos. Dalším jeho trumfem byla jeho bejčí postava a síla. S nim za prdelí člověk neměl obavu vlítnout do feťáckýho doupěte a trošku ty smažky srovnat. Jednou na Čárlího jeden hadrák v takový štěničárně vytáh kudlu, dalšího půl roku mu na chirurgii skládali ksicht kůstku po kůstce. Byla to práce srovnatelná se skládáním kostiček puzzle o desetitisíci kusech poloslepým důchodcem. Čárlí, super polda, super kámoš. Byl mi dokonce na za svědka svatbě. Na svatbě s tou…kurvou!!! To on mi sehnal Kyklopa. A já pro něj nakonec nemohl udělat vůbec nic. Nemohl, nebo ses vysral?! Tenhle hnusnej červík se nezapomene nikdy připomenout. Na starý kolena začal Čárlí blbnout, zamiloval se do mladý kundy. Pořád jsem mu říkal, varoval ho, vykašli se na ni, Čárlí. Přivede tě do záhuby. Byl jak hluchej a slepej. Rozved se, vymangelil někde kvartýr, zařizoval ho jak nějaká podělaná hospodyňka, sral na mě a naše spanilý jízdy v PiBi clubu. Sháněl prachy kde to šlo a všechno cpal tý couře. Rval z kůže dealery a kurvy v našem rajóně. Bohužel to nebyl rajon jen náš, ale taky Tribiho Maxima. Tribi si na něj u mě sám několikrát stěžoval. Kdybych věděl, co se stane po poslední “stížnosti”… Kdyby! Kdyby byly v prdeli ryby, nemuseli by bejt rybníky, do prdele!

“Kluci, já vím, ste blbě placený, ale musíte pochopit i mě Brzděte, neblázněte. Chlapi na ulici si stěžujou, že ten tvůj kámoš je horší než berňák. Dře je jak mezky!”

“Tribi, je to dost v piči, Čárlí se zamiloval, není s ním řeč, jen toká, vůbec ho nepoznávám. Znáš dobře můj názor na kundy. Myslel jsem si naivně, že Čárlí myslí a uvažuje podobně… jako vo kundách..”

“Tahle situace se mi vůbec nelíbí, Ričí... ani trochu!”

Tak ten bastard poslal, jak jsem se dozvěděl pozdějc, na scénu Dinču. Čárlího milenku našli za dva měsíce na smetišti za městem dva desetiletý kluci, který si tam hráli. Z toho pohledu se budou asi hrůzou pochcávat eště na vojně. Z pitevní zprávy jsem jen vyčetl, že vzhledem ke značnému stádiu rozkladu se nedá přesně určit příčina smrti. Ta nastala pravděpodobně v důsledku vdechnutí vody do plic. Normálně ji ten hajzl utopil jak kotě. Čárlí vyváděl jak šílenej. Vyváděl už v době, kdy byla jen pohřešovaná, obrátil město vzhůru nohama. I ten nejposlednější práskač měl prdel v kalupu. Čárlí odmítal dělat cokoli jinýho, zakous se jako pitbul, šel po stopě jak bladhaund. Šéfové z něj byli na větvi. Makal na tom ve svým volnu, nespal, zhubnul, začal chlastat… Snažil sem se mu pomoct. Fakt sem v tý době snad poprvé a se zápalem makal, abych ten případ rozčís. Ještěže se chudák nikdy nedozvěděl to, co já pozdějc. Dinčo si na ni počkal večer u diskotéky. Unesl ji, několikrát znásilnil, bestiálně mučil a nakonec utopil ve vaně. Bylo mu na obtíž kopat hrob, tak ji jen pohodil na smetišti a přikryl starejma pneumatikama. V těch si bohužel chtěli ti kloučci bouchat práskací kuličky. Dneska už vědí, že nasládlej smrad je něco jako vztyčenej prst. Varuje! K tomuhle všemu se mi ten svinskej dobytek jednou přiznal. Byl si tak jistej mojí loajalitou k podniku.

“Kurva, kokot, do piče, to pro blaho podniku, nechapeš, kokot?!”

Co se na to dá říct… Co se na to dá říct, když je to už všechno stejně jedno. Nikomu tím nepomůžeš, nikomu neublížíš.

Čárlí se po nálezu Moniky zhroutil, zavřel se do sebe, zabarikádoval se ve svým bytě a nereagoval na nic. Nemoh sem ho nechat ve štychu. Vyběhal jsem mu dovolenou. Chodil jsem k němu zas a znova. Pořád dokola. Nosil jsem mu jídlo. To zůstávalo za dveřma netknutý, případně rozkradený. Dveře se evidentně za tu dobu neotevřely. Byl sem zoufalej. Čárlí byl můj jedinej opravdovej kámoš. Pak jsem ho asi za čtrnáct dní najednou čirou náhodou potkal na ulici. Byl to pro mě šok. Z toho bejka a idola žen byla troska. Zarostlej, špinavej, smradlavej. Vypadal jako poslední vágus. Zastavil se přede mnou, upřel na mě svůj vyhaslej zrak a jediný co z něj vylezlo bylo:

“Kdo... Proč???”

Za další tejden, pamatuju si to jako by to bylo dneska, ten vokamžik mi nikdy nevymizí z tý zasraný paměti (přesunuli mě totiž dočasně mezi kancelářský krysy, babral sem se v hromadě spisů, klasická úředničina, totálně k hovnu, ale dle mýho Džordžíka nezbytná pro evidenci a prevenci kriminality) na stole zazvonil telefon. Pohled mi automaticky sjel k hodinám, blbej zvyk, ale časový sledy jsou v mý práci fakt důležitý. Prostě železná košile hadr. Pět deset.

“Našli Čárlího.”

Čárlího! Mýho parťáka!! Našli ho!!! Už jsem o něj měl strach. Nikdo ho neviděl tejden. Jenže co ten hlas? Ten hlas byl na dobrou novinu hodně zlověstnej, zlověstnej svým úředním tónem. Po těle se mi rozlil pocit nesmírný tíže…

“Seš tam?”

“Sem.”

“Lovci lebek jeli na jednu mrtvolku… víš… prej ňákej houmles… Je mi to líto Ričí, byl to on. Čárlí se oběsil. Má to za sebou.”

Ticho. Podivný, klidný, tak nějak konejšivý, spadnou z tebe obavy, aby ses vzápětí dostal do kolosálních sraček… Seděl sem tam a civěl, jakoby mimo svý tělo, koukal nechápavě na toho podělanýho páprdu, jak sedící za stolem a vyřizuje “dočasně” přiblblou agendu sestávající z hlášení vo vykradenejch špeluňkách, kárách, pořezanejch píčusech v putykách… a přitom… Přitom si tam někde, tam někde strašně daleko, Čárlí, můj jedinej vopravdovej kámoš, vzal život tak vodporným způsobem. Kurva, na co měl bouchačku?! Chcípnout jak poslední sráč s vočima vypoulenejma, v zesranejch kalhotech, visící na prádelní šňůře za deset kaček! Tak to chtěl?! To si teda nezasloužil!! Ženský sou kurvy, jo ženský sou zasraný kurvy, když doženou chlapa k takovýmu řešení. Zbyl mi jen Kyklop. Jediná spřízněná duše. Čárlí, ta bolavá hnisající rána, mi to všechno připomněla… Připomněla mi jednu jedinou věc. Na celým blbým světě mi zůstal už jen ten Kyklop. Všichni ostatní mě hodili přes palubu. Kyklope, tebe si já vzít nenechám, tebe si ohlídám! Nikdo ti neublíží. Ani ty, ty zkurvenej hajzle, zákeřnej smrade!! Těš se, už ti dejchám na záda a pokud já zavětřím stopu, neztratím ji. Už tě mám, zbývá už jen chvilka, chvilinka. Naučím tě dobrým mravům!

Po Čárlím se ani nestačil rozptýlit smrad z krematoria a přidělili mi Džordžíka. Na první pohled blbeček. Mladíček zapálený pro boj za lepší budoucnost a právní stát. Kripl!! Pravidelné ranní kázaní o životosprávě, o nových zákonech a nejnovější judikatuře. Blil bych z toho, kdybych nebyl pořád ještě otupělej. Poslední dny je třeba přímo posedlej pátráním po tý Sylvii. Ten začínající pomníček jeho romantické dušičce nedá spát. Já na celou Sylvinku seru, beztak je asi tuhá. Co s ní. Tak mu to odkejvám, a je to. Hlavu mám stejně plnou toho zkurvenýho gaunera. V akci, v opravdový vostrý akci je Džordžík k nepotřebě. Před tejdnem se předved. Dostal jsem echo, že se mi v rajónu potuluje dealer dětskýho porna. Tyhle týpky fakt nemám rád. Abych byl přesnej, je mi u prdele, s čím kdo kšeftuje a zajišťuje si tak chléb svůj vezdejší. Ale týpky, dýlující tuhle sračku, nemám rád ve SVÝM rajónu. U mě se s ničím takovým prostě kšeftovat nebude! Je mi vcelku jasný, že ty smradi, co tam klátěj ty úchyláci, patřej do sorty chamradě (ouško by mě opravilo, do skupiny sociálně slabých spoluobčanů, který prodávaj jejich rodiče aby měli na fet, chlast nebo automaty, amíci jim trefně řikaj white thrash) se kterou se dřív či později setkám a budu nucenej je sejmout. Udržuju ale ve svým rajónu určitou štábní kulturu a s tou se tyhle věci neslučujou. Taky se přece jen považuju za člověka ze starý školy. Šlápoty obou pohlaví, to ano, ale dost starý na svý řemeslo. Chlapečka mi dodal jak na stříbrným podnose jeden práskač. Pozval jsem ho na transakci do jedný starý garáže za městem. Hejl jeden důvěřivej, nezvětřil žádnou boudu. S touhle obezřetností bude brzo na prkně. Když jsem mu vyrazil první tři zuby, Džordžík zezelenal, když jsem mu přerazil nos, začal dávit, těsně potom, co sem mu tomfou přerazil ruku, regulérně blil. S tímhle materiálem já mám pracovat?! Dealer se po naší „obchodní schůzce“ zdekoval a počítám, že se jen tak neukáže. To malý neochlupený hovádko začalo hned jak si votřelo večeři z “fěrtošku” kňučet něco vo lidskejch právech a zákonném postupu policie. Za uši jsem ho dotáh k počítači a jedno cédéčko mu pustil. Poblil se podruhý. Ale od tý doby nepromluvil, neokomentoval jedinej můj nápad nebo krok, jen se pořád tak divně tváří, jako by měl něco za lubem. Už neškodí, ale taky nepomůže. Zlatej Čárlí, to byl jinej střelec. Do spousty ožehavejch a nebezpečnejch akcí teď musím jít sám. Nemůžu riskovat, že se v tom uchu zase probudí to jeho rádobyprávnický vzdělání a hodí mě přes palubu. Mám sice u inspekce pár známejch, který už párkrát tahali nějakej ten horkej kaštan, nejsem si ale jistej, jestli by mě z podobný akce, na který jsem teď, vytáhli. Pokud toho hajzla dostanu, zahraju si sám na soudce Roye Beana. Musím se tak spolehnout sám na sebe. Na svůj důvtip, instikt, sílu… Přece jen mi Čárlí chybí. Moc mi chybí, staroch jeden. Cejtit ho za prdelí, jak mě jistí… No nic, dost rozjímání. Je čas si vyřídit účty. Dneska budeš, ty zkurvenej zmrde, litovat každý psí dušičky, který si pomoh do nebe. Ten jed na krysy ti nacpu do prdele!

Poručík Richard Krahulík se pozorně rozhlédl, přikrčený se zaposlouchal do zvuků noci. Okolní les byl děsivě zvukůprostý. Z nedalekého prasečáku občas zakvílelo a zachrochtalo prase vyrušené ze spánku. Přemohl ten odporný všudypřítomný puch, který nedokázal úplně přesně identifikovat. Směs smradu těch špinavejch prasat a něčeho ještě hnusnějšího, z čeho mu trošku naskakovala husí kůže. Několika nádechy pusou uklidnil žaludek. Odjistil svou neregistrovanou pistoli Glock 31. Vztyčil se a nacvičeným, léty vypracovaným kopem otevřel dveře.